O nás

O lidech:

Podívejme se o hezkých pár let zpátky. Po Jakubovi (1985) a Matějovi (1988) se nám právě narodil náš nejmladší (zatím?) syn Kryštof. Je mu sotva pár týdnů, máma je na mateřské a pochvaluje si jednorázové plenky, o jakých jsme u předcházejících kluků, tedy ještě za totáče, ani nesnili. Místo vyvařování, sušení a žehlení bavlněných plen se moderní žena vedle péče o kojence a o domácnost může ve větší míře věnovat i sledování televize. A tam najednou vidí, jak v jakémsi pořadu je hostem někdo, kdo s sebou má krásné strakaté vořechy, kteří všechny udivují svým nadšením, bystrostí, rychlostí a krásnýma očima. Máma rychle odkládá kluka a běží k televizoru zesílit zvuk, aby zjistila, co je to za hezké pejsky. Dálkové ovládání? Ale jděte. Píše se totiž teprve rok 1992.

A tehdy máma poprvé uslyšela dvě osudová slova: BORDER COLLIE.

Máma si je dobře vědoma, že u rodičů, kde v té době bydlíme, psa mít nemůžeme, ale neustále o těch chytrých pejscích mluví a brzy zblbla i tátu.

Čas běžel jako voda a po různých bydleních u rodičů a v podnájmech, jsme se najednou stěhovali do zrekonstruovaného a hlavně vlastního domku v Hradci Králové. A pak už konečně přišel čas přivést do domu i pejska. Hodně jsme do té doby stihli nastudovat a tak jsme se z tehdy dostupných knih dozvěděli mimo jiné i to, že border kolie si při nedostatku práce u ovcí okusují nohy. S ovcemi se ovšem v naší vilové čtvrti jaksi nepočítá, tak jsme si chvíli nebyli jisti, jestli je to pro nás správné plemeno. Naštěstí jsme úplnou náhodou zjistili, že borderku má Lenka Svobodová, která bydlí kousek od nás, tak jsme se tam zajeli podívat. Tehdy jsme se poznali a pomuchlovali s prvními opravdovými borderkami: Šerinkou a Májou. Šeri náhodou zrovna čekala štěňátka, tak jsme si rovnou zamluvili fenečku. A tak jsme si na Štědrý den 2001 přivezli domů naši Angísku (Ange).

A pak už to šlo všechno nějak samo. Na jaře 2004 jsme si nechali Angísčinu dceru Jennynku a v létě 2005 se k nám docela nečekaně přestěhoval Májin syn Indy.

Jak se zdá, tak bez borderek to už u nás doma prostě nepůjde…

O psech:

ANGE WHITE FACE GASKO PRIM je naše Sluníčko. Angíska je sice nejmenší, ale je šéfovou, kterou Jenny a Indy bezvýhradně uznávají. Miluje lidi a mazlení. Miluje odklízení sněhu, při kterém se naučila i svérázné salto na zad. Má strašně ráda, když je důležitá. Miluje práci kolem ovcí. Ty samozřejmě nemáme doma, ale dvakrát týdně jezdíme na návštěvu za Michalem Jindrou. Tam se Ange snaží co nejvíce okoukat od svého nedostižného učitele, kterým je Michalův Black (Bobík Okřešická perla). Láska k pasení ale Angísku trochu handicapuje na cvičáku. Vadí jí, když se ostatní psi (podle ní nesmyslně) rozebíhají sem a tam a zase támhle. No jsou prostě hrozní a někdo se přece musí starat o to, aby se nezaběhli. Ange je do všeho hrrrr a tak sebou při obratech srandovně mrská a nadskakuje a hází zadkem a když dostane povel „lehni“, tak si u toho štěkne (aspoň potichoučku) a furt se šklebí a občas reaguje na povely všech, kdo cvičí poblíž. Když poprvé viděla kruhovou obranu, vytrhla se a postavila se po bok toho chudáka hodného pána, co na něj všichni psi řvali a dala rázně najevo, že se k němu nemají přibližovat. Na její pojetí bleskového agility, jsme moc pomalí. Potřebovali bychom na to nějaký šikovný dálkový ovladač…

Ráda ukazuje Indymu, kdo je tady vedoucí. Občas pak vyprskává z hubičky chlupiska z jeho hřívy.

ANNIE DOT HARDY HORDE je naše Tečulka. Jennynku jsme si vybrali jako nejsubmisivnější ze všech sourozenců. Však si taky s Angískou perfektně rozumí. Mezi její oblíbená čísla patří to, že si lehne na záda a usmívá se na toho, kdo jí padne do oka. Zatím jí to vychází a vždycky se vytouženého pohlazení na pupíku dočká. Jakmile Jenny spatří ovce, je v transu. Pase a pase a pase. Občas máme problém s tím, že od ovcí nechce odejít a nedokáže z nich spustit oči. Na „svém“ cvičáku Jenny velice ráda a hezky cvičí, na cizích je to horší. Tam se občas znuděně táhne jak smrad, uši sklopené a v očích vyčítavý výraz. Má moc ráda i agility, ale nejlepší cvičákovou zábavou jsou pro ni obrany. Jenny miluje našeho figuranta Petra Mohouta. Když ho vidí, jak si bere rukáv, snaží se všechny překřičet: „Já! Já! Já chci první!“…

Jennynka doma pase kočky. Není to žádné dorážení nebo vyzývání ke hře (což mnoho lidí mylně za pasení pokladá), je to regulérní pasení se vším všudy včetně balancování, když se zapojí někdo z lidí, a včetně zavedení do košáru, kterým je pro kočky koupelna.

CRAZY BROWN GASKO PRIM je náš Chumáček. Indyho známe od jeho narození a počítali jsme s ním jako s možným ženichem pro naše psí holky. Osud tomu chtěl, že se v jeho třech letech najednou z ničeho nic přistěhoval k nám. Neuměl se v té době správně chovat a tak jsme z něj udělali miminko (lépe řečeno mymynko) a s výchovou jsme začali úplně od začátku, abychom co nejvíc potlačili jeho špatné návyky. Byl z toho dost vykulený, když někdy začal cenit zuby a my začali nadšeně žvatlat „no ten má klášný žoubečky“ a pusinkovat ho na čumáček, ale stačilo říct „kde máš míček“ a už byl zase nadšený, že si s ním někdo chce hrát. Teď už na nás vrčívá, jen když to po něm chceme. Je to skvělý herec. Na povel udělá krvelačnou šelmu s blýskajícíma očima a vzápětí mazlíčka k pomuchlování. Indy je velice silný. Má nejen dokonale vypracované svaly, ale je velice odolný i psychicky. Dnes už se umí chovat jako dospělý pes. Je to typická borderka. Stačí vzít do ruky míček, vodítko, peška (salám) a okamžitě je nastartovaný na splnění povelu. Ten prdlouš se pro nás snad jednou skutečně přetrhne.

Indy miluje poslušnost, dogfrisbee a všechno, kde může uplatnit svou rychlost. Trochu ho ještě brzdí staré zranění na noze (tarzo-metatarzální zlomenina), ale krátce potom, co přišel k nám, prodělal operaci a běhá se mu o něco lépe.
Hrozně moc se mu líbí, když se mu Angíska občas pověsí na hřívu a snaží se ho vychovávat. Občas na ni zaduní svým hlubokým hrdelním vrčením, ale vždycky se jako podřídí a má z toho srandu.
O kočkách

Objevily se u nás v říjnu 2003. To bylo tak:

Máme v centru Hradce Králové prodejnu a firmu, zabývající se návrhy a dodávkami osvětlení (Majak HK). Vedle téhle prodejny je restaurace Escobara, kam chodíváme na obědy. Jednou takhle jíme a Pepa (restauratér) říká: „Pojďte se podívat, mám vzadu krásná koťátka.“ „Nejdem, ty bys nám je dal.“ Nene, jen se kouknete.“ Tak jsme teda šli. Uviděli jsme dva prťavé a sotva čtrnáctidenní černé uzlíčky. Slabounce to pískalo, bylo to upatlané, oči vykulené a plné strachu, uši samý svrab. „Hele… Mě je sem přinesl kamarád, ale naši je nechtěj, já je v kuchyni nemůžu mít kvůli hygieně, vemte je zatím k sobě…“ „To určitě! My je vezmem a už nám zůstanou.“ „To víš, že ne… Někdo si je vezme.“ „A co když ne?“ „No tak je utopíš…“

Když jsme tohle slyšeli, vzali jsme bednu a bylo rozhodnuto. A teď si zkuste představit tu situaci. Kuba a Matěj alergici a máma jakbysmet. Klukům se kupodivu alergie nijak dramaticky neozvala, ale chudák máma. Dusila se a měla hlavu napuchlou jak meloun. Bez inhalátoru by to asi neustála. Teda spíš neuležela, protože jak přišla domů, musela si lehnout. A kočičky? Nějak to pochopily tak, že právě ona jim zachránila život a zamilovaly se do ní. Jakmile si lehla, hned po ní začaly oba alergeni lézt a dumlat tričko a mléčným krokem do ní zatínat drápky. Po třech týdnech, když už jsme to málem vzdali, najednou alergie řekla sbohem a od té doby je od ní pokoj. Máma už napuchne, jen když ji kočka škrábne.

Kočky se jmenují DÉJÀ VU, protože to jsou téměř identická černá dvojčata, ale většinou jim říkáme Kočky. Jedině při bližším ohledání se totiž dá poznat, která je Deža a která je Ví.
O činčile

Bydlí s námi taky činčila Líza. Táhne jí na osm let. Když jsme ji měli první rok, tak Matěj říkal, že jí jednou pořídí hezkého Lízáka, aby mohla mít Lízátka…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

© 2024: FAST AND FOOLISH /// HARDY HORDE | Travel Theme by: D5 Creation | Powered by: WordPress